Moje závislost
14. 3. 2007
No chodim do takovýho jednoho sboru (nebudu uveřejňovat jeho méno...rači)... sem tam asi pět let (což je dost krátká doba) a za tu dobu sem si tam stačila najít mojí nejlepší kamarádku a seznámit se se super lidma....
Je to dost časově náročný....a tak sem myslela, že budu na konci školního roku odcházet...Znáte to...člověk by chtěl dělat tisíc jinejch věcí...Jenomže mi jedny velký holky otamtud řekly, že mám velkou šanci jet se sborem do Koree...tj co? Korea....a v krojích...
Byla sem tak skálopevně rozhodnutá, že odejdu...dost mi to zamíchalo myšlenkama a vůbec celym mym momentálním světem...Zjistila sem, že jestli odejdu, už to nikdy nevrátim zpátky...prostě to bude pryč (promiňte kdyžtak za chyby, ale slzičky se řinou...) ...Ty lidi už třeba nikdy neuvidim...A já mám teď prostě pocit, že to nedokážu....Že to nemůžu udělat...Že něco dlužim pani profesorce....že něco dlužim tomu sboru...že jestli odejdu, tak to bude možná i kvůli mě, proč ten sbor zanikne...Prostě tam lidi choděj třeba 15 let a eště to nevzdali...Já na to asi nemám srdce...možná, že sem spíš slabá osobnost....Občas se dívám na videa z koncertů...tj úžasnej zážitek...a představa, že bych měla odejít hodně bolí...Nebo když na ňákym koncertě účinkuju... tj prostě neopakovatelný...
Sem si jistá, že tenhle sbor čeká konec...akorát nikdo neví, kdy to bude...Jako menší sem si řekla, že tenhle sbor nikdy neopustim a že s nim budu až do konce...taková bláznivá iluze...všechno je jinak....
Bůh ví, jak tohle všechno skončí...
Je to dost časově náročný....a tak sem myslela, že budu na konci školního roku odcházet...Znáte to...člověk by chtěl dělat tisíc jinejch věcí...Jenomže mi jedny velký holky otamtud řekly, že mám velkou šanci jet se sborem do Koree...tj co? Korea....a v krojích...
Byla sem tak skálopevně rozhodnutá, že odejdu...dost mi to zamíchalo myšlenkama a vůbec celym mym momentálním světem...Zjistila sem, že jestli odejdu, už to nikdy nevrátim zpátky...prostě to bude pryč (promiňte kdyžtak za chyby, ale slzičky se řinou...) ...Ty lidi už třeba nikdy neuvidim...A já mám teď prostě pocit, že to nedokážu....Že to nemůžu udělat...Že něco dlužim pani profesorce....že něco dlužim tomu sboru...že jestli odejdu, tak to bude možná i kvůli mě, proč ten sbor zanikne...Prostě tam lidi choděj třeba 15 let a eště to nevzdali...Já na to asi nemám srdce...možná, že sem spíš slabá osobnost....Občas se dívám na videa z koncertů...tj úžasnej zážitek...a představa, že bych měla odejít hodně bolí...Nebo když na ňákym koncertě účinkuju... tj prostě neopakovatelný...
Sem si jistá, že tenhle sbor čeká konec...akorát nikdo neví, kdy to bude...Jako menší sem si řekla, že tenhle sbor nikdy neopustim a že s nim budu až do konce...taková bláznivá iluze...všechno je jinak....
Bůh ví, jak tohle všechno skončí...